Henrich I. Osvobozený

Z BezkraliWiki
Verze z 1. 8. 2016, 14:18, kterou vytvořil Darion (diskuse | příspěvky) (Hrozící válka s Nefritovou říší)
(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)
Skočit na navigaciSkočit na vyhledávání

Císař Henrich I. Osvobozený se ujal vlády po skonu svého otce Rolfa I. Jasnozřivého LP 5712.

Dětství

Princ Henrich se narodil LP 5686 jako druhý syn otci Rolfu I. Jasnozřivému a matce Josephině z rodu Stiggmernů, zbožné rigidaarské šlechtičně, která jeho porod nepřežila.

Po smrti svého staršího bratra se stal nejen následníkem trůnu, ale i budoucím vtělením Surahindovým, což vzbudilo v říši obrovskou nevoli a vedlo až k (milosrdně krátké) Válce o božství (LP 5712)

"Opilec" Henrich a Válka o Božství

Události vedoucí k Válce o Božství vyvrcholily roku LP 5712, tedy v době, kdy bylo Rolfovu druhorozenému synu Henrichovi 26 let. Hlavním důvodem rozepře, která málem vedla k rozpadu Císařství, byl Henrichův pád do prostopášnosti a naprostý nezájem o dění v říši - zvlášť v porovnání s jeho mladším bratrem Surianem, příkladným vojevůdcem, učencem i státníkem.

Henrich se skutečně, ani při té nejlepší vůli, nedal prohlásit za čistého a neposkvrněného kandidáta na avatára Surahindova. Ať byl jakkoli vzděláván, ať mu byla jeho svatá úloha sebevíce zdůrazňována, všechny dobré rady padaly na neúrodnou půdu požitkářství, prostopášnosti a kocoviny. Bylo to neuvěřitelné. Žádná z kronik se nezmiňuje o podobně zvrhlém synovi požehnaného císařského rodu Mérů. Dnes již naštěstí víme, že zde působily temné čáry...

Stejně tak můžeme obdivovat prozíravost, s níž mu Jeho císařský otec i navzdory všem prohřeškům neustále projevoval přízeň a dál jej připravoval k převzetí trůnu – ač mu to více než polovina dvora rozmlouvala... a to čím dál tím naléhavěji. Takto hovořili převážně zástupci Pontie, Rigidaaru a Církve Surahindovy: "Hrozící konflikt s Nefritovou říší vyžaduje Císařství jednotné a císaře silného! Pod Henrichovým vedením se říše sama rozpadne a Kitája jen posbírá zbytky!"

Henrichovo nástupnictví však mělo i své příznivce. Takto hovořili vyslanci Dorwinionu a Kamičatky: "Vážíme si neochvějnosti císaře Rolfa I. Jasnozřivého, neboť věříme, že Henrich bude pokračovat v jeho tolerantním přístupu k národům, které chtějí kráčet po cestách souběžných, nikoliv stejných."

Rostoucí rozpor vyvrcholil Rolfovou smrtí. Jeho manželka Inonia okamžitě zahájila puč, který měl na trůn s pomocí velmi mocných spojenců (především rigidaarských a pontijských šlechtických rodů a Církve Surahindovy) dosadit prince Suriana, a nebýt toho, že se na stranu Henricha nakonec společně přiklonila i království Meritrejské a Darlancijské, budili bychom se dnes do jiného světa.

Puč však selhal a Inonia za své intriky zaplatila životem. Princ Surian, který k překvapení mnohých nebyl do úkladů své matky nikterak zapleten, se z důvodů, které jsou známé pouze nemnohým, vzdal následnictví a odcestoval na zkušenou se svým dědem, legendárním mágem Askalionem.

Princ Henrich byl korunován a Císařství opět sjednoceno pod jedním praporem.

Hrozba války s Nefritovou říší

Málokterého právě korunovaného císaře očekávala po nástupu na trůn tak nebezpečná situace, jako právě Henricha. Vztahy s Nefritovou říší jsou napjaté již odedávna (může za to především poskytnutí azylu národu Párstů a umožnění vzniku království Meritrey) a z nejrůznějších důvodů (za nimiž opět stála především Meritrea, ale abychom této zemi nekřivdili, i několik málo jiných) se ještě přiostřily. K pobřeží Císařství dokonce zamířilo silné loďstvo, došlo k několika střetům a především v Meritree se odehrály události, které válku již velice připomínaly.

K definitivnímu střetu však zatím nedošlo. Nefritové loďstvo se stáhlo. Někteří císařští vojevůdci tvrdí, že za tím stojí (ač se tomu nechce věřit) strach z tortuiských pirátů z Habamského souostroví - či spíše jakési zvláštní moci, kterou jsou prý schopní zničit libovolně velká loďstva. Jiní se dušují, že se Henrichovi podařilo neuvěřitelně uspět při vyjednávání a dosáhnout dočasného příměří. Jisté je, že mladý císař nechtěl svou již tak vysílenou zemi hnát do konfliktu, kterému by se ještě mohl vyhnout, a využil příměří, aby ke dvoru Nefritového pána vyslal své nejlepší diplomaty a nejcennější dary. Převážela je loď nazvaná Zlatá laň...

...a její osud dosud není znám.