Rok LP 5712 v Císařství i jinde

Rok LP 5712 v Císařství

Císařův skon a Válka o božství

Po nečekaném skonu Rolfa I. se strhl souboj o následnictví mezi dvěma jeho syny - či spíše mezi jejich stoupenci. Říše byla rozdělena - část (Dorwinion a Kamičatka) podporovala právoplatného, nicméně velmi zpustlého a neschopně působícího prince následníka Henricha, zatímco Pontie, Rigidaar a Církev Surahindova volaly po jeho přeskočení a korunovaci jeho nevlastního bratra, prince Suriana. Poté, co se k Henrichovým podpůrcům přiklonila i Meritrea, se strhla krátká válka, během níž vyšly najevo temné čachry konkubíny Inoniy, Surianovy matky. To ona stála nejen za smrtí prvního Rolfova syna, ale i za Henrichovým pádem do osidel choutek a prostopášnosti. Věřila, že vše činí v zájmu Císařství - Surian by jakožto avatár Surahindův a nesmírně nadaný mág vládl mocí, s níž by mohl přetvářet svět.

Inoniyn otec a Surianův děd, ochránce Císařství Askalion, však právě v tomto spatřoval obrovské nebezpečí. "Euranské císařství nesmí padnout pod jho dalšího Nefritového pána... a já nehodlám přijít o vnuka, tak jako jsem již přišel o dceru." Ve strašlivém souboji s Inoniyou nakonec smutně zvítězil... a společně se Surianem Císařství opustil.

Císařem se tedy stal Henrich I. Osvobozený - a k překvapení i jeho vlastních podporovatelů si nevede zle. O svém dosavadním životě hovoří jako o zlém snu, z něhož se rád probudil... a když se krátce po korunovaci (k níž Církev Surahindova téměř odmítla přistoupit) skutečně stal avatárem Surahindovým, i král Rigidaaru před ním poklekl a propukl v kajícný pláč.

Ne, nenastal konec nevraživosti mezi královstvími na Euraně - na to jsou příliš rozdílná... ale i když Pontia a Kamičatka či Rigidaar a Dorwinion nikdy nebudou kráčet ruku v ruce, rozhodně kráčí alespoň pospolu.

Z hospodských bájí a jiných ožralých zdrojů

Teď si představte, že sedíte v tortuiské krčmě a hostíte starého piráta, který toho má hodně co říct a ještě víc co pít. Nejste si úplně jistí tím, kolik si toho vymýšlí a v čem je aspoň zrnko pravdy... ale risknete to. S prvním korbelem se rozmluví o jednom z předků Wilhelma Anderdeckena, člena slavného rodu Anderdeckenů, z jejichž řad vzešel nejeden pirátský král.

Bartolomeo, had a Duong

"Jo, to byl Wilhelm ještě jenom toužebnej sen v hlavě svý mladičký matky, když jeho děd Bartolomeo Anderdecken převzal vládu Tortuisy a zkusil vyštvat toho Kitájce Duonga. Může to být tak šedesát let... Vážně se neměli rádi. Duong na ostrově představoval pořádek a jistoty, Bartolomeo byl naopak vítr, oheň a bouře. Většinu času na na ostrově ani nepobýval, na kralování kašlal a hnal se někde za další kořistí, což pro Tortuisu vlastně nebylo tak zlý...

Ale když tu byl, děly se věci. Býval to náramný silák a prchlivec. Slyšel jsem o něm zkazky, že vážně jenom kroutím hlavou... Víte třeba, proč nás domorodci nemaj moc v lásce? No kvůli němu! Jednou se prej dal do křížku s nějakým jejich šamanem, nebo tak něčím, no a na místě ho vlastníma rukama roztrhl! Teda až potom, co se ten divoch prej proměnil v hada, a to obřího! A pak, protože si Bartolomeo vzpomněl, jak se v dávnejch pověstech s mořskýma hadama potýkali první tortuiský piráti pro potěchu mořský bohyně, vyříznul tomu hadovi srdce a snědl ho! K šílenství vážně neměl nikdy daleko...

Není divu, že se s klidným Duongem nikdy neshodl a že mu nakonec asi po sedmi letech v kormidle ruplo natolik, že se ho pokusil sesadit, sejmout a dál vládnout sám. Jenže to už se ho na ostrově všichni báli tolik, že se radši postavili za Kitájce. Bojoval proti němu dokonce i jeho vlastní syn, Šedivous...

Bartolomeo prohrál, z ostrova ho vyhnali a zdálo se, že zase bude klid."

Starý pirát si poručil druhý korbel, mrkl na vás a pokračoval:

Bartolomeovo vyhnanství, Tarsienovo tajemství a Wilhelmovo dědictví

"Bartolomeo se svou slavnou lodí, Pirejským sluncem - kterou prej ukořistil, když o pár let dřív porazil dorwinionskou trestnou výpravu proti Tortuise -, našel útočiště v Eumeriké, odkud podnikal výpady proti pontijským a kamičatským obchodním lodím. Císařská flotila na něj šest let vedla bezúspěšný hon, ale nakonec přece jen uspěla - říká se, že Slunce zahnala do hurikánu. Bartolomeo prý i se svou lodí odpočívá na dně mořském."

Stařec se uchechtl, jako by věděl své.

"Ale Duongovi tahle zvěst nestačila. Takový mořský vlk jako je Bartolomeo ztracen v hurikánu? Nesmysl. Jen toužebné přání. Chtěl si být vážně jistý, že se Bartolomeo už nikdy nevrátí, a proto vyhledal toho proklatce, kitájského kouzelníka Tarsiena, který si na Tortuise kdovíproč vystavěl vážně zvláštní věž a pořád sem za ním jezdily hodně divný existence, aby se s nima podělil o svou... mno... moudrost... No, a tohohle podivína Duong požádal, jestli by za dostatečnou sumu nemohl prodloužit Bartolomeovo vyhnanství vážně "na věky".

Tarsien prý zpočátku váhal. Potřeboval k tomu totiž lidskou oběť z Bartolomeova rodu. Šedivous Anderdecken se ale se svým fotrem už vážně nechtěl setkat, a protože měl krom svých vlastních děti i Wilhelma, bastarda s jednou prostitutkou, vůbec neváhal.

Wilhelmovi tehdy mohlo být tak osm a zbytek příběhu jsem slyšel přímo z jeho úst. Tarsien ho nechal potetovat magickým obrazcem, zarecitoval spoustu vážně divnejch slov a rozpřáhl se kudlou. Jenže Wilhelm nebyl žádný poupátko - dítě, který se v tomhle hnízdě škorpionů dožije osmi let, musí bejt vážně hodně schopný. Takže si uvolnil nohu z pout, vykopnul Tarsienovi kudlu z ruky, vysmeknul se úplně a zdrhal, zdrhal, zdrhal. Podařilo se mu dostat z Tortuisy, stal se plavčíkem na lodi starýho Jizvy a nakonec se i sám stal kapitánem.

Duong mezitím na Tortuise natáh škrpály, ale ještě předtím splnil dávnej slib, podpořil Šedivouse jako svýho nástupce a na pirátskej trůn zase usednul Anderdecken. Tentokrát to bylo klidnější. Vlastně až moc klidný, co si budem povídat... Po Tortuise tehdy neštěk ani pes a skoro nikdo se nás už nebál... Jo, Šedivous byl dobrej pirát a drsnej chlap, ale ta hrůza, kterou šířil Bartolomeo... to už se nevrátilo. A Bartolomeo nakonec taky ne.

Co? Jestli Tarsien ten rituál dokončil s nějakým jiným potomkem Anderdeckenů? Jak to mám sakra vědět? Jestli vás to tak zajímá, najděte si některýho z jeho učedníků, prošla jich tu celkem slušná řádka, mágů, alchymistů, mystiků a věštců... Těm to v tý svý věži třeba řek... než zmizel.

Jo, zmizel. Když Šedivous umřel, někdo Wilhelmovi poslal vzkaz o nový volbě, a on se nejen vrátil, on ji nakonec i těsně vyhrál. Nedivím se - málokterej pirát je dneska slavnější... A upřímně, Tortuisa se za něj hodně zvedla. Jasně, dost možná za tím stojí i Guvernér, ale kdyby nespolupracovali, nejspíš by se tu dneska pilo z posledního rozbitýho sudu.

Wilhelm na Tarsiena samozřejmě nezapomněl, ale když se vydal pro pomstu k vratům jeho věže, našel ji opuštěnou a zamčenou pomocí magie. Dovnitř se od tý nikdo nedostal. Aspoň pokud vím. A jasně, možná není tak opuštěná, jak vypadá. Kdo ví, co za magický potvory tam uvnitř číhá... Já to zjišťovat nehodlám, ale jestli se to dovíte vy, rád si to poslechnu. A klidně vás za to i pozvu na žejdlík nebo dva. Bude to dobrá investice..."

Stařec se odmlčel a chvíli jen zamyšleně dopíjel. Nejspíš přemýšlel, čím si vysloužit další rundu.

Návrat Pirejského slunce

V tu chvíli se do toho vmísil plavčík, který celou tu dobu dychtivě naslouchal od vedlejšího stolu.

"Poslyšte, ono to je ale možná jinak!"

"Jo, mladej?" zamračil se na něj starý mořský vlk popuzeně. "Chceš si tu hrát na chytřejšího? Tak jen do toho, pouč nás... a pak táhni, než ochutnáš, kudy všude chodila tahle moje dřevěná haksna!"

Mladík se trochu zarazil, ale pak mu to prostě nedalo a vychrlil to všechno najednou: "Já o ní v jednom dorwinionským přístavě slyšel! O Pirejským slunci! No vážně - před pár týdny ji zahlédli po cestě z Eumeriké! Sice jenom zdálky, ale prý to vážně byla ona! Stará loď, potrhaný plachty, sotva se držela nad vodou... A mířila do těchhle vod!"

Stařec si pochybovačně odfrkl. "Jo? A co tohle tvý "Pirejský slunce" mělo na těch potrhanejch plachtách namalovanýho, co?"

"Dorwinionský sluneční strom!"

"Hm! No to by sedělo... To by sedělo, sakra..."

"Myslíte... myslíte, že se Bartolomeo přece jenom vrací?"

"Ale nenech se vysmát, ty pískle! Muselo by mu být ke stovce let... a tak dlouho nikdy žádnej pirát nežil. Zmiz, idiote! Zmiz už!"

Rozlíceně sledoval, jak plavčík zahanbeně odchází, ještě jednou mu zahrozil svou dřevěnou nohou... ale pak celý schlípl. A pobledl. Barvu mu vrátil až druhý velký rum.

"No," prohlásil s úsměvem chmurným jak ráno před popravou, "možná nás čekají vážně zajímavé časy."