Šlechtické gangy

Šlechtické gangy - tak se v Císařství posměšně říká družinám urozených vyhnanců na Čukičatce. Není to daleko od pravdy. Na severu si šlechta nemůže vybírat družiníky z mnoha slávychtivých rytířů - panstvo bere za vděk těmi, kdo jej chtějí následovat. Stejně tak je to s jejich "lény" - co si z města a jeho okolí urvou, to mají. Na odpor přitom narážejí pouze tehdy, když se střetnou s jiným "gangem".

Mírumilovní potomci prvních kolonistů, kteří se zde pokouší žít, přijímají změny pánů s odevzdaným severským stoicismem - dnes je "vlastní" nějaký zeman, zítra zemře, pozítří se jich ujme třeba i baron - ale vždy bude chtít výpalné, aby je nechal v klidu hospodařit. Už si zvykli a platí. Však jsou to jen jinak nazvané daně.

Z nováčků připluvších na Poslední naději přežijí v drsném prostředí Gekoportu jen ti nejschopnější. Už během prvního dne se pozná, kdo tu má budoucnost a po kom se jen slehne zem. Kdo se na přístavním molu pokusí hrdě zvednout hlavu a jít proti větru, ten je smeten zpět do chladných vod Čukova průlivu a rychle zapomenut.

Knížectví Čukičatské (čímž je myšlen Gekoport a jeho bezprostřední "zcivilizované" okolí) se tudíž za posledních dvacet let změnilo z hraničářské kolonie málem ve vězení - a přesto tam vládne podivuhodná svoboda. Ačkoli většina jeho obyvatel nesmí odejít (a odplout na některé z rybářských bárek se skutečně nedoporučuje), na území Čukičatky jsou volní a jejich životy nikomu nepatří - jen jim samotným. Formálně jsou poddanými knížete a platí i daně (ať už v penězích, nebo ve věrnosti), ale prakticky žádného pána nemají. Ohýbání kolenou se tu nenosí - od klečení ve sněhu jsou totiž promočené nohavice.

---

Huskaldé - Starý kníže Gek donedávna velel zdaleka největší družině a přijímal od ostatních gangů procenta z výpalného. I když byl mnohým trnem v oku, celá desetiletí si vládu nad knížectvím udržel - už jen proto, že ono výpalné využíval hlavně k nákupu zásob, které každých čtnáct dní připlouvají z Lormayi. Mimoto také držel ochrannou ruku nad obchodem s domorodými kmeny, což mu získávalo vysokou popularitu mezi starými hraničáři. Zvažoval také, že svého druhorozeného syna Mruka ožení s novou jarlkou Cestiou - ale nakonec k tomu z jakéhosi důvodu nedošlo.

Huskaldé drží rozsáhlou tvrz nad Gekoportem, Mrukabor, z níž byli schopni kontrolovat přístav i město (a kterou jim za velké peníze vystavěly Sekery), ale v poslední době z ní již prakticky nevycházejí. Nenadálá smrt knížete Geka a jeho syna Mruka s nimi krutě otřásla. Poměry v Gekoportu se mění a vláda jednoho pána zřejmě skončila. Brzy prý bude vedle ledního medvěda na praporu Huskaldů vlát i třírohý klobouk Corasonů.

Klan Seker - Není jisté, zda jde skutečně o "šlechtický" gang, protože trpaslíci se ke každému svému veliteli chovají jako k lordovi, ale je to pravděpodobné. Stejně na tom nezáleží.

Královi muži - Po neúspěchu Zrádného vpádu se na Čukičatce objevilo až znepokojivě vysoké množství Roggijců. Většinou šlo o zkrachovalce, kteří neměli kam jít, a žoldáky, kteří se během války dopustili činů, za něž by v Císařství viseli - ale objevilo se mezi nimi i několik šlechticů prchajících před císařovou spravedlností. Neměli spolu nic společného a rozpustili se mezi ostatními gangy, v nichž si s typickým roggijským fatalismem rychle našli cestu až na dno. Zažili ostatně pád své hrdé domoviny.

I když po zesnulém králi Groggym VII. zbyl jeho mladý bratr, princ Traggy, budoucnost země připomíná otrocké jho. Císař dosadil na trůn vlastního bratrance Rogera jakožto regenta a ponechal mu volnou ruku v upevnění císařské moci po celé zemi. Následovala druhá vlna utečenců do Čukičatky, neboť Roger s rázností sobě vlastní bleskově pozatýkal většinu odbojných šlechticů (válečných zločinců) a nechal je popravit za zradu. Některá jejich léna rozdal místním pánům, kteří císaři i během Zrádného vpádu zůstali věrní, ale většinou jimi obdaroval smetánku z císařského dvora. Bylo to šťastné i nešťastné řešení - sice získal věrné poddané, kteří jej podporují v obnově země, ale v očích původní šlechty nyní království vládnou "cizáci", kteří místním obyvatelstvem pohrdají pro jeho "zaostalost"...

A prostý lid to vidí podobně. Groggyho VII. všichni nenáviděli, ale o korunovaci jeho bratra se modlí. "Ó Surahinde, kéž Rogera skolí souchotiny a na trůn usedne náš právoplatný král Traggy, který nás miluje z celého svého srdce!"

Císař však tuto modlitbu nevyslyšel a nechal si Traggyho přivézt do Surhindie "jako svého panoše", aby ho lépe poznal a zjistil, zda na něm také neulpělo šílenství jeho bratra - či, jak to vnímají v Rogii, aby z něj učinil své rukojmí, které se pokusí převychovat. Na to však byl již šestnáctiletý Traggy příliš starý. Pevně se císaři postavil na odpor a žádal, aby mu bylo umožněno usednout na trůn jeho předků. Rolf o tom odmítal rozhodnout dlouhých sedm let a dál ho držel u dvora - v kleci, i když zlaté.

Císař zřejmě doufal, že se situace v zemi uklidní a všichni na rod Roggyů zapomenou, avšak vytoužený návrat "dobrodince Traggyho" se stal legendou, k níž se upíraly naděje celé země. Ačkoli se Roger a jeho věrní dvořané snažili o znovuvybudování hospodářství, které Groggy ve svém šílenství zcela zruinoval, dvě po sobě jdoucí špatné úrody a výjimečně tuhé zimy spolehlivě zničily vše, co dokázali.

Když Traggy v roce 5705 dosáhl pětadvaceti let, staly se další odklady neúnosnými. Roggijská šlechta se jasně vyjádřila, že je ochotná jít kvůli dosazení svého právoplatného vládce do další války, a jakkoli byla jejich výhrůžka bezzubá (neboť kromě svých nepočetných družin nemají žádná vojska), ignorovat ji nešlo. Císař jim mohl buď vyhovět (což by mu znepřátelilo Rogera, který se již na trůně pevně uvelebil, i polovinu šlechtických rodů císařství, kterým by Traggy okamžitě odebral jejich roggijské državy), nebo Traggyho popravit a rozpoutat válku - či spíš masakr.

Nakonec se rozhodl pro cestu, kterou mu mnozí vyčítají. Sám ví, že toho bude litovat - ale nehodlal někoho popravit jen proto, že by to tak bylo nejsnazší. Odebral Traggymu léno a poslal jej do vyhnanství na Čukičatku.

Mladému muži tak zůstal jen rytířský titul (který mu udělil jeho bratr, než na konci války zemřel) a několik věrných družiníků, kteří ho nehodlali opustit. Tak to alespoň vypadalo, než v Gekoportu vystoupil z lodi. Vzápětí před ním však pokleklo přes padesát lidí, které do té doby nikdy neviděl. Říkají si Královi muži a neoslovují ho jinak než: "Vaše Veličenstvo".

Corason -

Hrdlořezové -