Šlechtické gangy

Šlechtické gangy - tak se v Císařství posměšně říká družinám urozených vyhnanců na Čukičatce. Není to daleko od pravdy. Na severu si šlechta nemůže vybírat družiníky z mnoha slávychtivých rytířů - panstvo bere za vděk těmi, kdo jej chtějí následovat. Stejně tak je to s jejich "lény" - co si z města a jeho okolí urvou, to mají. Na odpor přitom narážejí pouze tehdy, když se střetnou s jiným "gangem".

Mírumilovní potomci prvních kolonistů, kteří se zde pokouší žít, přijímají změny pánů s odevzdaným severským stoicismem - dnes je "vlastní" nějaký zeman, zítra třeba i baron, ale vždy bude chtít výpalné, aby je nechal na pokoji. Už si zvykli a platí. Však jsou to jen jinak nazvané daně.

Z nováčků připluvších na Poslední naději přežijí v drsném prostředí Gekoportu jen ti nejschopnější. Už během prvního dne se pozná, kdo tu má budoucnost a po kom se jen slehne zem. Kdo se na přístavním molu pokusí hrdě zvednout hlavu a jít proti větru, ten je smeten zpět do chladných vod Čukova průlivu a rychle zapomenut.

Knížectví Čukičatské (čímž je myšlen Gekoport a jeho bezprostřední "zcivilizované" okolí) se tudíž za posledních dvacet let změnilo z hraničářské kolonie na vězení - a přesto tam vládne podivuhodná svoboda. Ačkoli většina jeho obyvatel nesmí odejít, na území Čukičatky jsou volní a jejich životy nikomu nepatří - jen jim samotným. Formálně jsou poddanými knížete, ale daně nikdo nevybírá. Starý kníže Gek donedávna velel zdaleka největší družině a přijímal od ostatních gangů procenta z výpalného.