Bezkrálí XII. - Hra královen

Obnova Ak-krayny? Nebo... co se to vlastně děje???

Soudě dle některých méně uznávaných thergů, v minulém roce byla odvrácena zkáza světa. Ti uznávanější sice nic podobného nepřipouští a prohlašují, že celá ta záležitost by se nakonec stejně vyřešila sama, pouze s pomocí obvyklých opravných mechanismů, kterými svět sám sebe udržuje - ale posuďte fakta sami:

Šest různých okultních médií v různých částech světa (původně se vědělo pouze o třech, ale dvě další se objevila v Kitáje a jedno mezi orky v Eumeriké) zcela ve stejné okamžiky vykřikovalo jakási čísla, která se postupně snižovala a před pouhými dvěma měsíci by dospěla k nule. Současně se šířil rozpad Ak-krayny a zdálo se, že spěje ke kritické mezi - a dosáhne jí ve stejný okamžik, kdy skončí odpočet. Vědci a mágové, kteří se nakonec ujali "léčby" poškozené matérie, zjistili zvláštní skutečnost: Elementální sféry o Ak-krayně zarytě mlčely a nedokázaly ji nalézt.

V průběhu závěrečných rituálů, které naštěstí ukončily rozpad i odpočet, zemřel Firavartiho velekněz a byl hlášen výskyt jakési bytosti, která se pokoušela úsilí mágů a vědců zhatit. Neúspěšně. Jakmile byla odhalena, zmizela beze stopy.

Párstové začali vymýšlet plány, jak na místě bývalého města (nyní písečné pláně) opět založí město. Šlo o obnovu tradic, kterých si tento národ velmi váží, jenže než první práce vůbec stačily začít, v Ak-krayně se objevili elementálové - a z drobného písku vyrašily domy.

Na ten pohled jen tak někdo nezapomene. Budovy nerostly od základů ke střeše - objevovaly se od středu směrem ven po jednotlivých vrstvách. Proces to nebyl příliš rychlý a většina budov rostla i několik týdnů - díky tomu bylo možné provést mnoho neuvěřitelných pozorování. Vědci a mágové, kteří měli dost pevné nervy, zpočátku pronikali do města a sledovali, jak se z nebytí opět vynořují architektonické skvosty, jež všichni již pokládali za ztracené - poté však první z mudrců experimentálně ověřil, že elementálové Ak-kraynu tvoří kompletní změnou reality do původního stavu. Ten nebožák totiž chtěl prokázat nějakou svou teorii, vstoupil do okruhu, v němž rostl dům, a zmizel. Lépe řečeno - byl přetvořen na jednu ze zdí.

Další sérii experimentů podnikli prostí lidé Meritrey, když se pokoušeli přijít ke štěstí. Brzy bylo zjištěno, že město trestá krádež velmi tradičně: Kdokoli se pokusí po něčem dovnitř hmátnout, přijde o ruku.

Tím většina pokusů skončila. Ve městě navíc začaly vyrůstat i další věci, které se v něm nacházely před výbuchem - například rostliny... a lidé... - což znamenalo, že se počet ztracených vědců, přetvořených na materiál "stavby", velmi rychle zmnohonásobil. Nikdo si nemohl být jistý, kde a kdy se objeví další ohnisko změny. Brzy se za hranice obnovovaného města nikdo neodvážil a všichni jen čekali, až bude město hotovo.

I dalekohledy však odhalily mnohé zajímavosti: Město není přesně takové, jako v době výbuchu. Objevují se v něm starší místa, která nikdo nepamatuje - a některá známá naopak zcela chybí. Stále se například marně čeká na růst slavného Zlatého paláce či budovy původní univerzity...

Mnozí vědci utekli, když poprvé spatřili, jak elementálové vrací do existence zmizelé obyvatele. Také začínají od středu - a kůže přichází až naposled. Ten pohled je jen pro silné nátury.

Byly podniknuty pokusy navázat s navrácenými bytostmi komunikaci, ale nejenže se žádná z nich zatím neobjevila dost blízko hranic Ak-krayny - zřejmě okolní svět ani nevnímají. A většinou také nemají tu kůži.

Nyní se však zdá, že již je prakticky hotovo. Co bude dál?

Tajné výsledky Tajné bitvy

Smlouva se zemí přivedla Pársty do nezáviděníhodné situace – rozlícení elfové vyšli bojovat o odtržené části hvozdu, vzteky bledí trpaslíci se bili o svůj důl a rod Honerotů též vytáhl bránit celistvost svého léna. Zdálo se, že válka bude vyrovnaná – a dlouhá...

Dvorští učenci však již nyní sepisují traktáty o politickém umu královny Mors I., která se dokázala vyhnout válce na dvou frontách a přesvědčit rod Honerotů, aby přeci jen nechali své zbraně odpočívat. Její jednání s knížetem Adrianem bylo uzavřené, takže se můžeme jen dohadovat, k jakým slibům došlo, ale zřejmě si domluvili jakousi náhradu. Honerot snad měl obdržet jiná území...

Dle vědomí a znalostí autora tohoto skromného spisku však k vyrovnání dosud nedošlo. Je to snad pochopitelné – v poválečném období zůstávají mnohé věci dlouho nevyjasněné... A ostatně – co my víme, jakých argumentů královna použila, aby kníže couvl? Rozhodně mu tedy nevrátila pevnost, která nesla jméno Severina, jednoho z hrdých honerotských předků, což původně byl hlavní důvod jejich útoku - ale budiž za tento ústupek Honerotům vyslovena chvála. Válka není nic, po čem by Párstové toužili...

... a tak se bojovalo hlavně jen tam, kde to již dlouhá staletí stejně bylo zvykem – na pomezí elfích hvozdů a v orčích horách. Ani zde nebyli Párstové zklamaní – mnohá území uhájili a mithrilový důl proti rozlíceným trpaslíkům udrželi též.

Vzápětí již dorazil císařský cenzor Sigmund von Reuenthal společně s vojsky Stříbrné gardy a přinutil všechny usednout zpět k jednacímu stolu. Posléze byla některá elfí území navrácena, jiná převedena pod správu Podhůrské brány. O mithrilový důl vedou trpaslíci spory dodnes, avšak zeman Buo Shiou, na jehož panství se tento zdroj neuvěřitelného bohatství přesunul, zůstal pevný jako skála a odmítl se jej vzdát.

Pohled Nefritového pána padl na Meritreu...

Panika, která se strhla po spatření prvních kitájských lodí u břehů Meritrey před třemi lety, nám všem ještě rezonuje v srdcích - vždyť jsme po pěti stech letech již takřka uvěřili, že na nás Nefritový pán zapomněl...

Bohové však nezapomínají. Vyslanec Nefritové říše již po tři roky pobývá v Meritree a provádí soupis nás všech, aby podal svému pánu zprávu o stavu naší země a počtech "uprchlých odsouzenců" - a po celý ten čas můžeme jen skřípat zuby a nechat ho konat, neboť jeho smrt by vše jen zhoršila. Vždyť jde očividně jen o hru, kterou nás Oko nebes týrá - vyslanec o nás nemůže zjistit nic víc, než skrytí kitájští agenti dávno svému pánu sdělili ještě před započetím tohoto mučivého divadla...

A ty tři roky byly dlouhé. Opět jsme začali doufat, že "hra" Nefritového pána ukonejšila a poskytla nám další dlouhá staletí odkladu... ale nyní již víme, že to tak není. I sama flotila, která vyslance přivezla a stále na něj čeká u pobřeží baronství Spargel (k baronově nemalé "radosti"), by dokázala rozdrtit vše, co jsme na moři dosud dokázali - a teď se sem prý přes vlny Asuónského oceánu ženou desítky dalších lodí - flotila schopná čelit snad i moci Surhindie...

K tomu nutno říci již jen jediné: Kitájský vyslanec se při vyslechnutí této zprávy zamračil.

Smíření otce a syna - aneb zelenější, než jste čekali?

Poslyšte příběh již snad zažehnané touhy, která svým žárem po mnoho léta všechny Pársty sužovala...

Dnes je již veřejným tajemstvím, že výbuch Ak-krayny před 14 lety způsobil sám král Swodiz I. Nádherný. Prý se pokoušel rozpoutat jakési nezvladatelné magické síly, aby je vypustil proti orkům v Zelených horách - a jeho bratr se mu v tom pokoušel zabránit. Je to zvláštní - donedávna z toho činu naopak všichni podezřívali právě onoho bratra, guvernéra Aghamena I. Ošklivého a otce nynější královny Mors...

Tato podezření však rychle rozptýla pomstychtivost, s jakou se bývalý král obořil na samotného Avastu, velekněze Firavartiho, když mu bylo oznámeno, že se Párstové chystají zvolit panovníkem následnici jeho bratra... Zavile prohlásil, že je Aghamenův rod prokletý a že Meritrea bude svého rozhodnutí litovat, načež se odmítl nechat uložit k věčnému spánku. Odešel z Ak-krayny a zmizel. Dlouho se zdálo, že nadobro.

Nikdo netušil, že se král rozhodl své proroctví sám uskutečnit. Ve své posedlosti dosazením vlastního syna na meritrejský trůn se rozhodl využít své nejnenáviděnější nepřátele a vstoupit do těla jednoho z nejmocnějších orčích šamanů. Krátce poté získal i svou magickou hůl, díky níž se mu vrátila většina jeho bývalé moci - a rozpoutal vlnu ničivých orčích nájezdů. Měl totiž v plánu ukázat Meritree, jak špatně si zvolila a že se jeho proroctví naplňuje. Plánoval srazit zemi na kolena a přinutit Aghamenovu dceru klesnout pod tíhou orčího náporu.

Pro mnohé nečekaně však prokázala svou cenu Podhůrská brána. Elfí královnou jmenovaný baron Miguel necouvl ze svých pozic a plnil slib, který dal trpaslíkům - v čele své vojenské sebranky likvidoval orky, kdekoli na ně narazil. Swodiz jen zlostně skřípal zuby, ale ať zvedal z mrtvých sebevíc padlých zelenokožců, Miguel jich nechal až do Meritrey proniknout vždy jen pouhou hrstku, takřka neškodnou - a to nestačilo.

Mrtvý duch šíleného krále nakonec rozlícené vedl útok sám. Jeho plán se již rozsypal, jeho pravá totožnost vešla ve známost - ale stále odmítal couvnout. Hodlal předat panovnické žezlo svému synovi - i kdyby ze země nezbylo nic než popel a prach.

Tehdy však řečený syn baron Frederico sám před něj předstoupil. Není nám známo, jaká slova zvolil a co přesně se mezi nimi odehrálo, ale Swodiz I. Nádherný konečně svěsil ramena, oči mu pohasly a úlevně si vydechl. Jeho duch opustil šamana a rozplynul se do nebytí. Orčí horda upadla ve zmatek a dala se na zoufalý úprk - v sevření mezi vybičovanými voji Podhůrské brány a shromážděnými družinami meritrejské šlechty neměla šanci na dobrý boj.

Strhl se masakr. V Zelených horách dnes vládne nejmírumilovnější ovzduší za posledních dvě stě let.

Vojenská přehlídka pro potěchu rodu Honerotů

Léta Páně 5711, tedy před pouhým rokem, se ke sluchu meritrejské královny dostaly pramálo potěšující zvěsti: Král Rangaard II. Spravedlivý, vládce sousedního Rigidaaru, se po letech nevraživosti přeci jen rozhodl přestat jednat a sahá po zbraních. Prý nabídl rodu Honerotů, který nyní vládne téměř šestině Meritrey, že za podporu chystané invaze a během nastolování pravé víry v Surahinda vyzvedne Adriana de Honerot na královský trůn.

Neznáme důvody, proč Meritrea odpověděla tak rázně, avšak dokážeme je jistě odhadnout. Země, která se ještě nedávno potácela na hraně rozpadu, si nemůže dovolit ukázat slabost. Po celém království tak nyní slyšíme úderný rytmus vojenského pochodu, který se zvolna přesouvá na dobře opevněné hranice knížectví Honerot... Je to nádherný pohled. Párstové opět kráčí pod hrdou vlajkou lva, národ sjednocený, bez vnitřních rozepří...

... avšak není to předčasné? Cožpak nám nedávná Tajná bitva neukázala, jakou vojenskou mocí Adrian de Honerot vládne? A jestli za ním nyní stojí síla celého Rigidaaru... Hradby knížectví jsou impozantní a velmi dobře bráněné. Jistě by se dokázal schopně a nesmírně dlouho bránit - a pokud je skutečně nepřítelem Meritrey a vojska krále Rangaarda se začnou valit horskými průsmyky směrem k Evkaře a Ak-krayně...

Takové síle se Párstové zatím postavit nedokáží. Rozhodně ne sami. Rozhodně ne proti zemi, která je tak blízká císaři (vždyť Rangaard je jeho bratrancem!), a rozhodně ne proti rodu, za nímž nyní stojí i celá Církev Surahindova - neboť neblaze proslulý vévoda Malchus de Honerot (Adrianův strýc) se před týdnem stal novým patriarchou!

Proto by mohlo být v zájmu Meritrey pečlivě naslouchat vyslanci, kterého Rangaard posílá. Nebo se snad raději obrátit na Dorwinion?

Královna churaví...

Říká se, že když král chřadne, země umírá. Není proto divu, že v Meritree zavládla ponurá nálada a dokonce ani záchrana a znovuobnovení Ak-krayny nebylo nijak zvlášť oslaveno. Královnu totiž otrávili.

Vrah nebyl odhalen. Druh jedu nebyl odhalen. Ví se pouze, že šlo o natolik vzácnou a účinnou substanci, že žádný z obvyklých léčebných prostředků nezabral. Nejschopnější ranhojiči i mágové království se pokoušeli královně pomoci, ale stále nedokáží nic víc, než ji stěží držet při životě.

Nyní se dopustím odvážného tvrzení, za které snad nebudu ztrestán: Dle mého názoru královna Mors dobře ví, že takto nemůže být dobrou panovnicí. I k vám se již určitě dostaly ty zvěsti, že se chystá své žezlo předat dál. Možná pak vyrazí hledat lék, možná se uchýlí do ústranní... ale Meritreu čekají změny.

Uzná šlechta následníka, kterého si královna vyvolí? Mors prý uvažuje o svém nevlastním bratrovi, baronovi Jirijánovi. Přijmou to - nebo se strhne občanská válka?

Možná ano. Císař však zřejmě po minulých zkušenostech nehodlá riskovat další období vleklého bezvládí. Stříbrnou gardu již sice stáhl, ale vojenskou přítomnost si v zemi podržel skrze Legii sv. Jiří. Nedá se říci, že by si tím získal mnoho příznivců...

Nepřípustné vměšování do vnitřních záležitostí země?

V Surhindii se již dlouho mluvilo o založení Bronzové gardy, která by vhodně doplnila císařova vojska - ale politicky to nikdy nevypadalo jako vhodný a přijatelný krok. V těchto těžkých dobách jen málokdo touží vidět další vojáky v surhindijských stejnokrojích... a císař to vnímal podobně. Hrozba ze strany Nefritového pána jej však zřejmě přesvědčila, že musí jednat, a tak byla letos slova proměněna v činy.

Bronzová garda není vytvářena a cvičena v Surhindii. Naopak - každému království bylo tlumočeno císařovo přání: "Vycvičte a vystrojte vojsko, které poskytnete císaři." Meritrea tohoto však zůstala ušetřena - císařský cenzor zde již před rokem sám vojsko vybral. Svobodná marka Podhůrská brána se stala v pořadí třetí jednotkou Bronzové gardy a přijala jméno Legie sv. Jiří. Častěji je však známa jako Mrtvá legie...

Legie sv. Jiří prozatím zůstává v Podhůrské bráně. Baron Miguel byl prý vyznamenán osobní audiencí u císaře a jistě brzy předloží své rozkazy panovníkovi Meritrey.

Lov na pirátskou princeznu

Prvním z úspěchů meritrejského loďstva se stala bitva s ifrítskou pirátskou princeznou, která s pomocí své moci sužovala veškeré obchodní lodě bez rozdílů vlajky. Podle všeho šlo o stejnou ifrítku, která obývala legendární Ali Mámovu jeskyni a zřejmě hlídala poklad, který známý loupežník nashromáždil. Jeden mudrc vyslovil teorii, že poté, co neznámí dobroduzi pronikli skrz magické ochrany a poklad odnesli, ifrítka se jala dál plnit úkol, který jí Alí Máma zadal - a když neměla poklad, který musela hlídat, začala jej opět shromažďovat.

Osud kořisti, kterou si na mořích nakradla, není veřejně znám. Sama ifrítka však po své porážce nakonec uprchla. Nyní se uvidí, zda bude svůj slib plnit dál a opět začne krást...

Firavarti, kam kráčíme?

Párstové během minulých tří let zažili skutečné duchovní zemětřesení - učení ještě donedávna takřka zapomenutého Frahavara se stalo jedním z hlavních veřejně kázaných směrů náboženství Firavartiho. Podle tohoto učení nejsou služebníky ďábelského Débamana pouze dévové, ale i džinové a ifríti. Prý svedli Pársty na zcestí a oklamali je tak dovedně, že takřka celý národ dlouho neslyšel hlas pravého Firavartiho...

Jde o historický šok, z něhož se národ ještě zcela nevzpamatoval. Ve světle tohoto obratu je nutné přehodnotit takřka vše. S pomocí džinů byla vedena svatá válka, která vzbudila nelibost Nefritového pána. S pomocí džinů Párstové uprchli do Císařství. S pomocí džinů došlo k přijetí Surahinda jako Firavartiho syna... a k uzavření smlouvy se zemí, která byla po pět století považována za největší Firavartiho dar.

Smlouva se zemí byla zrušena. Země náhle není Párstům tak nakloněna, jak byli zvyklí, a blahobyt se rychle vytrácí. Nadchází údobí těžké dřiny a nejistých úrod...

Většina džinů a ifrítů musela prchnout před rozlícenými davy a začala se skrývat. Hrstka jich však zůstala a snaží se dokázat, že slouží skutečnému Firavartimu a že mají na mysli jedině dobro národa Párstů. A jen sám Sepanta ví, zda mluví pravdu či lžou - prozatím však slouží věrně.

Není divu, že tváří v tvář tak složité a těžké době mnozí Párstové odmítají novým kněžím uvěřit, modlí se starým způsobem a stále džiny pokládají za přátele. Situace se však obrátila a takoví lidé jsou nyní v menšině.

Surahind coby Firavartiho syn je uctíván již jen málokde, a tak není divu, že se z východu obnovuje lítý křik Církve Surahindovy a jejího novopečeného patriarchy Malchuse de Honerota: "Nyní císař musí pochopit, že si v Párstech hřál na prsou jen samé hady!"

Říká se, že Malchus prohlásil, že by měli být všichni Párstové neuctívající Surahinda vyštváni z Císařství a vydáni Nefritovému pánu.

Přesun středu světa

Další důvod, proč se k meritrejským břehům blíží obrovská kitájská flotila a zemí se začínají toulat cizí ozbrojenci, je prý čin zdánlivě nevinný, který mnozí považovali za nevinný žertík - přesun středu světa zpod trůnu Nefritového pána do Meritrey.

Za tímto skutkem stojí zvláštní mnich, který před třemi lety přicestoval z Kitájy a ihned započal s tvorbou mocné mandaly. Tuto po třech dlouhých letech dokázal dokončit a dle správných zvyklostí i zničit - čímž se její moc uvolnila a vykonala své dílo.

Říká se, že když se o tom Nefritový pán dozvěděl, obnovil svůj slib, že žádný z Párstů nezůstane živ.

Mandala byla prý dokončena díky zásahu císařského cenzora Sigmunda von Reuenthala, který onoho mnicha ochránil.

Podobu mandaly a dopad změny, která byla s její pomocí přivolávána, naleznete zde.

Darlancijský exilový dvůr

Před třemi lety do Meritrey přibyli Vratislav Hedvický, mnohými uznávaný exilový král Darlancie, a Anežka Darmyslovna. Uchýlili se pod ochranu královny Mors a založili exilový Darlancijský dvůr - neuznávali totiž vládu Elišky Darmyslovny, Anežčiny starší sestry.

Eliška Darmyslovna se totiž za Vratislava provdala a byla společně s ním korunována - načež sňatek anulovala z důvodu nenaplnění. Dle darlancijských dvorských vykladačů práva však její korunovace i přesto platí, a tak si Eliška podržela vládu. Vratislav však tvrdí, že byla proti své vůli přeměněna na upírku, a dle císařského zákoníku vznesl žalobu k císařskému dvoru.

Nutno říci, že by podobný vývoj událostí jen málokoho v Císařství překvapil - o tom, že je Darlancie rájem upírů, pochybuje jen málokdo. Nechvalně známý upír Otta Bragarejský se neobává veřejně prohlašovat, že to on ve skutečnosti vládne zemi...

Zemský biskup Darien však Eliščinu proměnu popírá a tvrdí, že královna upírkou není - natožpak Ottovou bezduchou služebnicí. Biskup požívá v Surhindii vysoké vážnosti a jeho slobo dosud úspěšně blokuje jakékoli další pokusy o vyšetřování.

Vratislav Hedvický v Meritree mezitím sehnal pomoc a před třemi měsíci odplul zpět do Darlancie, aby se ujal vedení sílícího protiupírského odboje - či, jak to označuje Eliška Darmyslovna: "protiupírského" odboje. Dle jejích slov nejde o nic jiného než o vzpurnou šlechtu, která nechce vrátit královské úděly, které jim již nehodlá ponechat.

Vratislavův exilový dvůr dále působí v blízkosti královny Mors a zřejmě se bude snažit získat její podporu ve válce, která je v Darlancii na spadnutí. Do Meritrey však přijíždí též Eliščin vyslanec, samotná hlava mocného rodu Skálů, jenž zůstal královně věrný: baron Pravoslav. Toto nutí mnohé šlechtice k zamyšlenému krčení obočí - baron totiž před několika lety právě v Meritree přišel o svého jediného následníka, Bedřicha Skálu, který zemřel coby panoš ve službách císařského cenzora Sigmunda von Reuenthal. Nelze tudíž očekávat, že by Pravoslav přijel právě přátelsky naladěn... Na druhou stranu, prý i navzdory svému stáří právě znovu obtěžkal svou ženu Elvíru a theurgové mu prorokují zdravého syna - tudíž snad osten jeho zloby nebude tak pichlavý...

Sfyrringrra

Jeden z přesunů, které provedla smlouva se zemí, odkryl v Zelených horách dávno ztracené zvláštní skalní město patřící zapomenutému národu Sfyrringrra. Ihned se začaly projevovat zvláštní úkazy - duchové těchto okřídlených humanoidních koček začaly posedávat žijící bytosti a brzy se rozhořel zvláštní boj - jedna skupina sfyrringerr se pokoušela nalézt svá zakonzervovaná vejce a využít je k vlastnímu návratu do života, druhá chtěla vejce oživit a nechat mláďata, aby si zvolila vlastní osud.

Podle všeho zvítězila ta druhá skupina - alespoň prozatím. Je možné, že prastaří mudrcové toužící po věčném životě vyčkají a sáhnou až po vejcích, která snesou první mladé matky...

V Meritree bylo odkryto též podivné údolí, které zřejmě do té doby též zůstávalo skryto v Zelených horách. Obývaly jej polointeligentní příbuzní sfyrringerr, divoké kočkovité šelmy hlídající ztracená vejce - nyní se zřejmě starají o čerstvě narozená mláďata. Během několika let snad první mladé sfyrringrry započnou obnovu své ztracené civilizace - nebo si zvolí vlastní, nový život.

Poplašné zprávy z celého světa

Mnozí známí mudrcové spojují zprávy o podivných kráterech nalezených v okolí Čukičatky s nedávno proběhlým "odpočtem", který provázel rozpad zlaté Ak-krayny. Mluvíme o třech oněmělích theurzích, kteří se již od LP 5697 nacházeli v péči sanatoria Císařské univerzity v Lormaye a každý rok o přesném výročí výbuchu Ak-krayny v Meritree v dokonalé stejném okamžiku (a to i po jejich pokusném oddělení a rozvezení do různých koutů království) křičeli: „Už jen třicet!“ – „Už jen dvacet devět!“ – „Už jen dvacet osm!“...

Léta Páně 5709 dospěli k číslovce 18. Ale osmnáct čeho zbývalo? Dnes již víme, že se zřejmě v jedné z nejvyšších astrálních sfér dozvěděli, za jak dlouho skončí svět - a minulého roku náhle odpočet zrychlili. A spěli přímo k nule. Odvrácením dalšího rozpadu Ak-krayny naštěstí došlo k nápravě situace a nyní všichni tři opět ponuře mlčí... což je uklidňující.

Jak už jsme řekli, mnozí spojují rozpad Ak-krayny s podivnými krátery. Vzorky půdy z obou míst se sice neshodují, ale i přesto vykazují jakési společné rysy. Po všech hospodách světa se proto mluví o neviditelných obrech, kteří vrtají do světa díry a chtějí si z něj udělat cedník na cezení hvězd, aby je nemuseli vykašlávat, až budou pít oblohu...